V minulém díle jsme vás seznámili s naší situací, jak jsem se ocitli v Budapešti, a proč jsme to udělali, jak jsme poprvé narazili na Maďary, a jak jsme se úspěšně dostali na byt, který se měl stát na šest měsíců našim domovem.
V dnešním díle Vám popíšeme naše poprvé. Jak jsem se poprvé vydali do Ikei, jak jsme se poprvé vydali do města a na ostrov. Zdá se vám to hodně? A co když vám řekneme, že to všechno jsme stihli za první týden…

Poprvé v Ikei

Vraťmě se prvně na začátek všeho. Byli jsme úspěšně ubytování v bytě který má základní vybavení, aspoň tak se zprvu tvářil. Jenže ono tomu tak úplně něbylo. Například, měli jsme pračku, ale neměli jsme kde sušit prádlo. Měli jsme hrníčky, ale neměli jsme kde uvařit vodu. Měli jsme příbory, ale neměli jsme ostrý nůž na krájení. A tak by se dalo pokračovat. Takže jsme tuto tíživou situaci museli vyřešit po svém. Našli jsme Budapešťskou Ikeu, našli jsme si trasu, zbalili si svačinku a vydali jsme se na první výlet. Naše cesta začínala téměř v centru Budapeště. Uličky lemováne krásnými kavárnami, stromy na náměstičkách už pomalu začaly pociťovat podzim a cesty byly plné života. Nasedli jsme tedy na metro a začali se této kráse vzdalovat. Téměř dvacetiminutová jízda směrem z centra města. Samozřejmě, prvních pár minut jsme neviděli nic… jeli jsme metrem… nebo jsme si to aspoň mysleli. Po pár minutách cesty se z metra stal vlak a my vyjeli napovrch. Byli jsme pod zemí jen pár chvil, ale ráz města se výrazně změnil. Krásné kavárny v ještě hezčích budovách vystřídaly paneláky, náměstička se změnily na „parky“ v betonové džungli a ulice už žily jen všudypřítomnými zaparkovanýmy auty.
Najednou metro stálo na své konečné a to byl i konec proměny, vystoupili jsme uprostřed nákupního centra. Na jedné straně Ikea, na druhé straně parkoviště, hlavní cestu lemovaly obchoďáky. Úplně jiný svět.
Největší zábavou, na nákupu v Ikei, bylo hledáni sušáku na prádlo. S angličtinou se tady moc nepočítalo a ani prodavačky si s námi nevěděli moc rady. Nakonec jsme jim ukázali obrázek, ony něco řekly maďarsky a v tu chvíli jsme měli sušák na prádlo. Prostě kouzelná země. Druhá potíž byla při taháni všech těch věcí zpět na byt. Jak už jsem naznačil v minulém díle. Maďaři jsou hrdí cestovatelé v MHD, klidně bych mohl říct, že to je jejich národní sport. Jsou v tom tak dobří, že nechtějí aby byl někdo lepší a proto když Maďar nastoupí do tramvaje, metra, nebo autobusu, tak se zásadně a bez vyjímky postaví do dvěří. No Luky táhl sušák na prádlo, Andrejka měla plnou Ikea tašku na rameni a myslím že jsme pár Maďarů v MHD ten den proškolili.
Určitě těch zážitků by bylo více, ale zase vás nechceme okrádat o další střípky v našem maďarském existování. Navíc, ten den jsme nebyli v Ikei naposledy. 

Poprvé ve městě

Jak už jsem naznačil, první týden byl našlapaný výlety. Nějak jsme podcenili to, že tady budeme půl roku žít a chtěli jsme vidět všechno hned. Takže po Ikei jsme se s velkou chutí pustili do průzkumu samotného města.
Jako úplně první cíl jsme si dali městský park, který prý je velice pěkný a ukrývá v sobě několik překvapení. Hrad Vajdahunyad a Széchenyiho termální lázně. On ten park toho teda skrývá více, ale na to si musíte, stejně jako my, počkat. Jak říkám, chtěli jsme vidět všechno a hned, takže jsme spoustu krásných míst nenašli.
Hodně se nám ale líbil hrad, který v parku byl. Obešli jsme ho hned několikrát a říkali jsme si jak je super zachovaný a fakt hezký. No nebyla to náhoda, hrad postavili na konci devatenactého století na oslavu 1000 let Maďarska a je to směska z několika hradů které najdete po celém Maďarsku a Rumunsku. Od té doby, co jsme to zjistili, jsme mu neřekli jinak, než falešný hrad. Ale je fakt hezký. 

Hned další den jsme se vydali do centra a to až k řece, ke krásnému Mostu Svobody. Ikonycký zelený most přes Dunaj postavili také na konci devatenáctého století. Původně se jmenoval po Františku Josefu I. (protože císař umístil poslední nýt do ocelové konstrukce) Po mostě se dá projít, jet autem, nebo přejet tramvají. My zvolili pěší trasu a stálo to za to, most se fakt povedl.
Když jsme přšli na Budínskou stranu města, vyšplhali jsme na kopec Gellert a znovu se kochali vyhlídkou na most a na centrum města. Na tomto kopci je spousta stezek, tolik že jsme se několikrát ztratili… klasika. 

Poprvé na ostrově

Další den jsme si dali trošku pauzu, na další průzkum jsme se totiž vydali až večer. Dostali jsme tip na Markétin ostrov a jeho zpívající fontánů. Tehdy jsme to ještě nevěděli, ale tento kousek Budapeště nám obzvášť přirosl k srdci. Ostrov toho v sobě skrývá mnohem více, ale i na toto si budete, tak jako my, počkat.

Pamatuji si to jako by to bylo včera. Byl večer, už byla tma, my jsme vyšli z bytu a šli hned přes ulici do ABC aby jsme si koupili místní pivo. Nasedli jsme do věčně narvané tramvaje směr Markétin ostrov, na baťohu jsme měl stativ, takže maďaři rádi ustoupili z dvěří. Vystoupili jsme na mostě, který spojuje Budu, Pešť a Markétin ostrov a už z dálky jsme viděli nádhernou svítící fontánů a slyšeli jsme hudbu která k tomu hrála. Neuběhla ani minuta, fontána zhasla, hudba přestala hrát a lidé co seděli na lavičkách se zvedli a odešli. Ano fotnána hraje každou hodinu pár minut a my tuhle hodinu zrovna prošvihli.
Nevadí, sedáme si k fontáně, otevíráme pivo a užíváme si krásný večer. A udělali jsme dobře, poslední představení dne je totiž to nejlepší a nejdelší. Nevím jesli to bylo tím silným pivem, které jsme omylem vybrali, ale představení jsme si fakt užili a dost jsme čuměli co všechno dokážou s fontánou udělat. A dobře, že jsme si to užili, protože později se ukázalo, že pít alkohol na veřejnosti je v Maďarsku zakázané, takže napodruhé už jsme seděli nasucho 

Zdá se vám to málo? Co když jsme vám na začátku lhali a toto všechno jsme nestihli za týden, ale za tři dny v této Maďarské metropoli. To co následovalo dál vám nechám zase na příště. Ale jako malou ochutnávku vám můžu říct, že smažák s rýži ve třiceti stupních si může dát jen turista co neví co to s ním udělá.