Další den byl v plánu výlet na Pantokrator, nevyšší „horu“ ostrova. Byla to vlstně jediná věc, kterou jsme měli ten den na programu a to hlavně proto, že předešlý den jsme svě síly podstatně přecenili a byli jsme z toho řádně zbití.
Pantokrator je nevyšší kopec Korfu. Je 906 m n. m. a je z něj vidět až do Albánie. Jo a taky si Váš mobil bude myslet, že jste v Albánii, která není v EU, tak bacha na to!!!
V očekávání telefonátu od pana doktora, který mi měl ošetřit můj
opuchlý prstík, jsme se rozhodli dopoledne zajet jen na některou z okolních
pláží, abychom se mohli případně rychle vrátit. Chtěli jsme najít
takovou pláž, která bude blízko, bude krásná, a hlavně bude prázdná!!
Většina naštěstí jezdí na dovolenou jen se válet, takže když nemají
auto ani skůtr, dostanou se jen na pláže ve městě, a právě toho jsme
hodlali využít. Problém Korfu není najít nějakou pláž, co chvíli totiž
vidíte směrovky u cesty. Problém je vybrat si, a nebo spíš vybrat si
takovou ke které vede cesta, po které se odvážíte jet. Směle jsme
odbočili hned asi na druhé směrovce slibující pláž. Jeli jsme dolů
olivovým lesem a chvilkami to i vypadalo, že ta cesta prostě neskončí
(i když to údajně mělo být kousek), a že míří spíše od pláže než
k ní 
Naštěstí vedla správně a dojeli sme na krásnou písečnou pláž, kde byli
tak 4 němečtí turisti a nikdo další…IDEÁLKA!!!
Nafoukli jsme kruh a hned zalezli do vody. Studená voda byla to jediné co
zabíralo proti šílenému pálení mého prstu. Takže jsme v ní zůstali
tak dlouho, dokud jsme nedostali hlad a nejeli zpátky na oběd. Žádný
zmeškaný hovor.
Cesta na Pantokrator
Načítání...Vstup do kostela na Pantokratoru
Po obídku a odpoledním šlofíku, (který jsme si už pak dávali pravidelně
každý den,) jsme vyjeli směr Pantokrator. Mapy slibovaly to,
že do hodinky budeme nahoře. Směrovky vypadaly taky slibně, ale přestali
jsme jim důvěřovat, když několikrát po sobě ukazovaly stále stejný
počet kilometrů do cíle #Řecko. Ze začátku jsme stoupali
mezi stromy, sem tam nějaká „horská“ vesnička, ale koncem cesty se
krajina začala měnit na takovou trochu pustinu. Dost dlouhou dobu jsem si taky
říkala, jestli vůbec jedeme dobře, protože jsme Pantokrator pořád viděli
někde před sebou, ne nad sebou, a protože Řecko, tam se značkám věřit
nedá 
Cesta byla celkem zdlouhavá, ale v jednu chvíli jsme přejížděli
„údolíčkem“ mezi kopcem po kterém jsme jeli skoro celou dobu a
Pantokratorem. Byla to jediná vesnička po doooost dlouhé době (i na poměry
Korfu), absolutně odříznutá od okolního světa. Tím, že byla mezi kopci
tak tam nebyl žádný signál a uličky tam měli tak široké akorát tak na
jedno auto a klikaté, že nebylo vidět za roh. Říkala jsem si, že není
možné aby tady každou chvíli někdo do někoho nebo něčeho nenabooural, a jak si potom
přivolá pomoc, když tu není signál. A ani na žádného místního doktora
to nevypadalo. Popravdě ani nevím jestli tam vůbec někdo bydlel, ale
domečky vypadaly udržovaně (na poměry Řecka). A zárověň tudy vedla
jediná cesta na Pantokrator takže tudy denně projely kopy turistů. Nechápu
jak projeli němečtí turisti se svými dodávkami, které jsme pak potkali
nahoře. Asi jsou fakt dobří řidiči, nebo nepotkali nikoho v protisměru,
ale na to bych nevsázela.
Načítání...Cesta na Pantokrator
Poslední část cesty byla hodně strmá, až tak, že to vypadalo, že místo
aby tam skůtr vyvezl nás, budem ho muset nahoru vytlačit my V každé
serpentýně jsem poctivě vydechovala, (podle rady Lukyho) abychom byli lehčí
a vyjeli (moc to nezabíralo). Serpentýn bylo tolik, že už se mi z toho nahoře
točila hlava. Ale dojeli!! jsme tam. Ale žádnou slávu na „hoře“
nečekejte. Na kopci je vysílač, jedna hospůdka, kostelík a žádné
parkoviště. Takže na už tak úzké cestě ještě stojí auta a motorky po
krajích. Došli jsme až ke vstupu ke kostelíku. Přímo u brány visí
několik šátků na půjčení pro ženy, protože do kostela smí vstoupit
pouze se zahalenými rameny a koleny. Já si strašně chtěla nějaký
půjčit, ale bohužel jsem neměla důvod 
Dost
zajímavě tady vyřešili prostor, nebylo místo, tak prostě postavili
vysílač nad kostel. Takže jdete zahradou ke vstupu kostela a vyhýbáte se
přitom ocelovým nohám vysílače. #Řecko Stále
žádný zmeškaný hovor.
Načítání...Výhled na Albánii
7th heaven
Načítání...Západ slunce u 7th Heaven
Cestou dolů jsme se rozhodli, že bychom si večer mohli zají prohlídnout ten
úžasný západ slunce, jak o něm všichni básní. Když jsme se
vraceli do města, sjeli jsme se ještě podívat, kudy se k němu dostaneme.
Paní delegátka, říkala pořád rovně a u kostela vpravo. No......cesta tem
nebyla rozhodně rovná a kostel jsme nenašli Ale
trefili jsme.
Načítání...Řecký kebab
Uklidnění tím, že cestu známe, časově to máme taky zmáknuté a víme
v kolik přesně má být západ slunce, jsme si šli ještě odpočinout
s tím, že hned na 7 naběhneme na večeři a krásně všechno stihnem.
Jenže u večeře jsme zjistili že dojela nová várka
rekreantů…pražáci.....půl hodiny jsem čekala než jsme se dostali
vůbec k pultu s jídlem, protože než si všichni nabrali, ti první už si
šli přidat Toto v našem časovém plánu rozhodně nebylo, naházeli
jsme do sebe jídlo a valili na vyhlídku. Celý západ trvá asi 10 minut,
což znamená že jsme dojeli asi na poslední dvě, kdy už bylo vesměs po
všem. Já byla naštvaná a Luky nešťastný protože to plánoval celé
nafotit. Naštěstí západ slunce je každý den, takže jsme si řekali, že
půjdeme i zítra a vyrazíme schválně dříve, abychom chytli dobré místo.
Pro zlepšení večera jsme si zašli do
města do nejbližší taverny na řecký kebab a míchaný
drink. Popravdě jídlo a alkohol (a pak ještě čokoláda) jsou věci, které
mi spolehlivě zlepší náladu, takže za mě byl večer zachráněn.
I přesto, že doktor stále nevolal.
Taverna je řecká restaurace, hospoda, kavára, prostě něco kde si můžete sednou a chillovat a dát si k tomu dobré jídlo a pití.
Daší den se nám konečně úspěšně podařilo stihnout celý západ slunce a samožřejmě opět výlet na skůtru, ale to až příště.