Povzbuzení kafem a já i alkoholem, protože jsem dostala ochutnávku obou koum quatů, jsme se vydali dál na jih. Dostali jsme tip, že se máme jít podívat k letištní startovací dráze, která končí v moři. Asi tak 200 metrů od konce startovací dráhy je postavená betonová lávka na kterou si lidi chodí sednou a sledovat letadla jak nad nimi vzlétají a přistávají. Je to fakt síla, nikdy jsem tak blízko rozjetého letadla nebyla. A ten pocit, že letadlo, které se řítí přímo proti vám se najednou zvedne od země a přeletí nad vámi je fakt andrenalin. Není to však pro všechny, domů jsem posílala jen video a prý jim to naprosto stačilo Přes lávku se prý na skůtru nesmí, což chápu vzhledem k tomu jak je úzká, ale prý tama máme projet, protože je to o dost kratší, než to objíždět #Řecko Luky to teda pomaličku projel, a já šla za ním s helmama a batohama, ale upřímně jsem celou dobu čekala, kdy zhučí dolů, protože na co by tu dávali něco jako zábradlí Říkala jsem si, že je šikovný, jak to zvládnul, ale pak jsem viděla dva Řeky jak jedou po lávce na jednom skútru, v mnohem vyšší rychlosti a tak blízko okraje, že být šikovný v této zemi znamená asi úplně něco jiného Btw toto byla další chvíle, kdy jsme byli vděční za to, že máme tak úzké vozidlo.

Achillion

Neohroženě jsme pokračovali dále, k zámečku Achillion. Je to zámeček na kopci, opět s krásným výhlede. Je však nutno říct, že cestou tam jsme poslední úsek jeli zákazem, ale jiná cesta sem prostě nevedla #Řecko. Jo a zase jsme zaparkovali jen u nějaké zídky, takže se nám skútr opět vyplatil. Zámeček, který si zde nechala postavit rakouská císařovna Sisi. Je pojmenovaný po Achillovi, protože císařovna velmi obdivovala antickou kulturu. Vpodstatě v celém zámku i v zahradě najdete sochy řeckých hrdinů a myslitelů. Zaplatíte si vstup a když vejdete do budovy zámku, hned v přízemí vám na občanku půjčí audioprůvodce v češtině. Zastávek je v zámku i v zahradě neskutečně moc, myslím, že ani není možné je všechny projít (a taky najít). Celkově nám prohlídka zámku a zahrady trvala sndad dvě hodiny a při odchodu jsme zjistili, že audioprůvodce se vztahoval i na přední část dvora no co, nemůžem vědět všecko.

Alžběta Sisi Bavorská

Vzhledem k tomu, že už bylo dost odpoledne a já už jsem začínala být hladová, zvažovali jsme, jestli nám ti pelikáni stojí za to. Pak jsme to, ale zhodnotili, že už jsme dost blízko na to vzdát to. Jenže hladová Andrejka je protivná Andrejka, takže se stalo, že čím později se zdálo, že se vrátíme (a večeři), tím protivnější jsem byla. V jednu chvíli Luky prostě zastavil u nějaké restaurace/ocho­du/stánku nebo co to bylo, vysadil mě z motorky a řekl, že se jdu najíst Vypadalo to tady polorozpadle, v rohu dvorku s rozvrzanýma židličkama seděl pán u obrazovky a vůbec nevnímal, co se kolem děle a při vstupu dovnitř jsme viděli jen poloprázné poličky a další dva lidi, co se spolu bavili a nás si vůbec nevšímali. Vypadalo to, že se zase otočíme a odjedem, když se na nás jeden z pánu otočil a zeptal se co bysme rádi. A já že jídlo dostali jsme jídelní lístek, ze kterého jsem neznala skoro nic. Asi jsme vypadali dost zmateně protože nás druhý pán chytil a dovedl ke grilu, který měl u cesty a ukázal nám souvlaki které tam měl nachystané. Posunky jsme se domluvili na pitě s hranolkama, salátem a souvlaki a šli si sednout. Vzhledem ke stavu prodejny, jsem nic moc neočekávala, ale bacha, zdání klame, protože v Řecku vypadá všechno polorozpadlé, špinavé a opuštěné. Pita byla výborná a ani moc nestála a rozhodně předčila moje očekávání vzhledem k vzezření onoho místa 

Souvlaki je maso na špejli. Většinou vepřové nebo hovězí. Je to hrozně dobré a dá se jíst samotné (moje oblíbená varianta), s přilohou, nebo taky v pitě.

Pak už jsme mohli pohodlně pokračovat až k jezeru Korission na jihu ostrova, Přijeli jsme tam a opět všude pusto a prázdno, žádní lidé, žádné domy a hlavně žádní pelikáni!!! Potom jsme se na to ptali ještě ostatních kteří k jezeru mířili a ani oni žádné ptáky neviděli. Když jsme to zdělili paní delegátce vypadala dost překvapeně  #Řecko

Cesta na sever

Cestou zpátky jsme jeli jinou trasou, protože už jsme se nikde nezastavovali a mířili rovnou domů. To by ale nebylo ono kdyby byla cesta v klidu. Několikrát jsme zastavovali, a dívali se do map, jestli vůbec jedeme správně. Sice tam většinou byla jen jedna pořádná cesta, ale who knows, tady i ta štěrková vedoucí podezřele do lesa může být hlavní cesta (jinak přímo značku hlavní cesty jsme neviděli asi nikde, jen asi na 3 místech na ostrově byla značka přednosti a jinak většinou STOPka). V jednu chvíli (když jsme zrovna nestáli) mě střelil kamínek do kolene, automaticky jsem se ohnala rukou a ejhle on to nebyl kamínek, ale nějaká zákeřná řecká vosa. A bodla mě. Okamžitě mi začal brnět prst, potom začal šíleně pálet a do 5 minut otekl tak, že jsem si říkala, že není možné aby mi neexplodoval. Byli jsme ještě tak 2 hoďky cesty od Sidari, někde v pustině, takže nezbývalo nic jiného, než nasednout a vydržet to, než dojedem zpátky. V tu chvíli jsem byla ráda, že máme jen jeden skútr, protože s tak napuchlou rukou bych to neuřídila. Luky už předtím říkal, že ho něco bodlo, a že to dost bolí, ale říkala jsem si že jen fňuká…dokud jsem to nezažila na vlastní kůži On naštěstí není tak citlivý, takže bodnutí nebylo skoro ani vidět, zato můj obrovský červený bolavý prst s námi zůstal až do konce dovolené.

Příště to bude o tom, jak jsem objevovali nové pláže, a že jich tu je, a pokusili jsme se vyjet na nejvyšší vrchol Korfu.