Povzbuzení kafem a já i alkoholem, protože jsem dostala ochutnávku obou
koum quatů, jsme se vydali dál na jih. Dostali jsme tip, že
se máme jít podívat k letištní startovací dráze, která končí
v moři. Asi tak 200 metrů od konce startovací dráhy je
postavená betonová lávka na kterou si lidi chodí sednou a sledovat letadla
jak nad nimi vzlétají a přistávají. Je to fakt síla, nikdy jsem tak
blízko rozjetého letadla nebyla. A ten pocit, že letadlo, které se řítí
přímo proti vám se najednou zvedne od země a přeletí nad vámi je fakt
andrenalin. Není to však pro všechny, domů jsem posílala jen video a prý
jim to naprosto stačilo Přes lávku se prý na skůtru nesmí, což chápu vzhledem
k tomu jak je úzká, ale prý tama máme projet, protože je to o dost
kratší, než to objíždět
#Řecko Luky to teda pomaličku projel, a já šla za
ním s helmama a batohama, ale upřímně jsem celou dobu čekala, kdy zhučí
dolů, protože na co by tu dávali něco jako zábradlí
Říkala
jsem si, že je šikovný, jak to zvládnul, ale pak jsem viděla dva Řeky jak
jedou po lávce na jednom skútru, v mnohem vyšší rychlosti a tak blízko
okraje, že být šikovný v této zemi znamená asi úplně něco jiného
Btw toto
byla další chvíle, kdy jsme byli vděční za to, že máme tak úzké
vozidlo.
Achillion

Achillion
Neohroženě jsme pokračovali dále, k zámečku Achillion.
Je to zámeček na kopci, opět s krásným výhlede. Je však nutno říct,
že cestou tam jsme poslední úsek jeli zákazem, ale jiná cesta sem prostě
nevedla
#Řecko. Jo a zase jsme zaparkovali jen u nějaké zídky, takže se nám
skútr opět vyplatil. Zámeček, který si zde nechala postavit rakouská
císařovna Sisi. Je pojmenovaný po Achillovi, protože
císařovna velmi obdivovala antickou kulturu. Vpodstatě v celém zámku
i v zahradě najdete sochy řeckých hrdinů a myslitelů. Zaplatíte si vstup
a když vejdete do budovy zámku, hned v přízemí vám na občanku půjčí
audioprůvodce v češtině. Zastávek je v zámku i v zahradě neskutečně
moc, myslím, že ani není možné je všechny projít (a taky najít).
Celkově nám prohlídka zámku a zahrady trvala sndad dvě hodiny a při
odchodu jsme zjistili, že audioprůvodce se vztahoval i na přední část
dvora
no co, nemůžem vědět všecko.

Achillion

Achillion
Vzhledem k tomu, že už bylo dost odpoledne a já už jsem začínala být
hladová, zvažovali jsme, jestli nám ti pelikáni stojí za to. Pak jsme to,
ale zhodnotili, že už jsme dost blízko na to vzdát to. Jenže hladová
Andrejka je protivná Andrejka, takže se stalo, že čím později se zdálo,
že se vrátíme (a večeři), tím protivnější jsem byla. V jednu chvíli
Luky prostě zastavil u nějaké restaurace/ochodu/stánku nebo co to bylo,
vysadil mě z motorky a řekl, že se jdu najíst Vypadalo to
tady polorozpadle, v rohu dvorku s rozvrzanýma židličkama seděl pán
u obrazovky a vůbec nevnímal, co se kolem děle a při vstupu dovnitř jsme
viděli jen poloprázné poličky a další dva lidi, co se spolu bavili a nás
si vůbec nevšímali. Vypadalo to, že se zase otočíme a odjedem, když se na
nás jeden z pánu otočil a zeptal se co bysme rádi. A já že jídlo
dostali
jsme jídelní lístek, ze kterého jsem neznala skoro nic. Asi jsme vypadali
dost zmateně protože nás druhý pán chytil a dovedl ke grilu, který měl
u cesty a ukázal nám souvlaki které tam měl nachystané.
Posunky jsme se domluvili na pitě s hranolkama, salátem a souvlaki a šli si
sednout. Vzhledem ke stavu prodejny, jsem nic moc neočekávala, ale bacha,
zdání klame, protože v Řecku vypadá všechno polorozpadlé, špinavé a
opuštěné. Pita byla výborná a
ani moc nestála a rozhodně předčila moje očekávání vzhledem
k vzezření onoho místa
Souvlaki je maso na špejli. Většinou vepřové nebo hovězí. Je to hrozně dobré a dá se jíst samotné (moje oblíbená varianta), s přilohou, nebo taky v pitě.
Pak už jsme mohli pohodlně pokračovat až k jezeru Korission na jihu
ostrova, Přijeli jsme tam a opět všude pusto a prázdno, žádní lidé,
žádné domy a hlavně žádní pelikáni!!! Potom jsme se na
to ptali ještě ostatních kteří k jezeru mířili a ani oni žádné ptáky
neviděli. Když jsme to zdělili paní delegátce vypadala dost překvapeně
#Řecko
Cesta na sever

Malý ráj na zemi
Cestou zpátky jsme jeli jinou trasou, protože už jsme se nikde nezastavovali
a mířili rovnou domů. To by ale nebylo ono
kdyby byla cesta v klidu. Několikrát jsme zastavovali, a dívali se do map,
jestli vůbec jedeme správně. Sice tam většinou byla jen jedna pořádná
cesta, ale who knows, tady i ta štěrková vedoucí podezřele do lesa může
být hlavní cesta (jinak přímo značku hlavní cesty jsme neviděli asi
nikde, jen asi na 3 místech na ostrově byla značka přednosti a jinak
většinou STOPka). V jednu chvíli (když jsme zrovna nestáli) mě střelil
kamínek do kolene, automaticky jsem se ohnala rukou a ejhle on to nebyl
kamínek, ale nějaká zákeřná řecká vosa. A bodla mě. Okamžitě mi
začal brnět prst, potom začal šíleně pálet a do 5 minut otekl tak, že
jsem si říkala, že není možné aby mi neexplodoval. Byli jsme ještě tak
2 hoďky cesty od Sidari, někde v pustině, takže nezbývalo nic jiného,
než nasednout a vydržet to, než dojedem zpátky. V tu chvíli jsem byla
ráda, že máme jen jeden skútr, protože s tak napuchlou rukou bych to
neuřídila. Luky už předtím říkal, že ho něco bodlo, a že to dost
bolí, ale říkala jsem si že jen fňuká…dokud jsem to nezažila na
vlastní kůži On naštěstí není tak citlivý, takže bodnutí nebylo skoro
ani vidět, zato můj obrovský červený bolavý prst s námi zůstal až do
konce dovolené.
Příště to bude o tom, jak jsem objevovali nové pláže, a že jich tu je, a pokusili jsme se vyjet na nejvyšší vrchol Korfu.