předchozí díl, o cestě do Amsterdamu, nejdete zde

Druhý den jsme si krásně přispali, vzhledem k tomu, jak pozdě jsme předešlý den dorazili. Původní plán byl zajet na snídani do města, na palačinky, ale než jsme se vyhrabali, tak jsme dostali snídani i s kafem a tak jsme do města vyrazili „už“ kolem jedenácté, pouhé dvě hodinky zpoždění oproti původnímu plánu. Už jsme horší než České dráhy, ale co, máme dovolenou.
I přesto, že nám kamarádi nabídli kola, raději jsme pro začátek jeli tramvají. Každý jsme k tomu měli jiný důvod, Luky protože věděl, jak je to daleko a já protože jsem se bála že netrefí. Každopádně půlhodinová cesta přecpanou tramvají nebyla nic moc, i přes to, že uvnitř sedí paní, která každého příjemně pozdraví.

V Amsterdamu se dá do tramvaje nastoupit pouze ve dvou místech a to prvníma dveřma, nebo uprostřed. Přičemž naproti těm prostředním dveřím sedí paní jako na recepci a prodává lístky pro turisty (ostatní jezdí na OV chipkarty).

Naše první kroky ve městě mířily zcela záměrně do Primarku. Můj chabý odhad vzdálenosti říká, že od zastávky to bylo asi 500 metrů. Ale byla to půlkilometrová stezka smrti. Holanďani jsou pověstní svou láskou ke kolům, o lásce k turistům ale nemůže být žádná řeč. Centrum města bylo, jak jinak, opět celé rozkopané. Což znamená že původní trasa pro cyklisty buď vedla jinudy, nebo prostě jezdili po cestě stejně jako auta.
Další skvělou věcí je, že se na mnoha místech jezdí autem běžně po kolejích, tím tuplem, když je vedlejší pruh uzavřený kvůli stavbě. Jedinou naší možností bylo držet se chumlu lidí, stejně zmatených jako my, protože normální holanďan se nejde v sobotu projít po centu narvaném lidmi. Takže jsme se prodrali mezi cyklisty, semafory, tramvajemi a zátarasami, až jsme zjistili, že jdeme po hlavní cestě a tramvaj za námi by chtěla projet, ale nemá kudy protože, po té cestě šla hromada lidí (takže nejsme jediní idioti). Celkově to nebylo ani patnáct minut, ale mi to připadalo otravně dlouhé. A hlavně zmatek nad zmatek, divím se že statistiky sražených chodců se nezvyšují s vzrůstajícím cestovním ruchem.

Primark v Amsterdamu najdete zde

V primarku jsme díky mým schopnostem rychlého nakupování strávili pouhé dvě hodinky. Moje tempo však není pro každého, takže si Luky v posledním patře odpočal, než jsem si oběhla zbytek pater a posbírala, co jsem si předtím vybrala. Celkově mě ale místní primark zklamal, v Eindhovenu byl mnohem větší výběr.

Když jsme (čti: jsem) se konečně vyléčili z nákupní horečky a vyšli ven, zjistili jsme, že je kolem ještě více lidí, než předtím. Rada do života – nechoďte centrem města o víkendu, ani mimo sezónu. Já jakožto expert na objevování místní kultury žaludkem jsem rozhodla, že na oběd si dáme tradiční holadské hranolky, z opravdových brambor, s majonézou nebo jednou z asi 15 omáček, které k nim nabízejí. A samozřejmě z toho stánku, u kterého je největší fronta, protože tam budou přece nejlepší, to ví každý. 

Pojedli jsme náš skromný oběd (čti: velká porce, že se snad nedala ani sníst) a vydali se na procházku uličkami Amsterdamu. Díky množství turistů, Lukyho bolavým nohám, a mojí nízké hladině kofeinu v krvi, se z procházky stal hon na dobrou kavárnu. Žádnou jsme bohužel nenašli, zato giftshopů asi 12 na jedné ulici. Tak jsme se uchýlili ke krizové variantě kafe v mekáči. Naposled jsme se pokusili dovolat kamarádům, kteří jeli na svých nových kolech na devadesáti kilometrovou vyjížďku s tím, že zpátky pojedou přes město a půjdeme se svést na loďce po amsterdamském kanálu.
Ve chvíli kdy jsem málem usnula na stole jsme se rozhodli, že zítra je taky den, a vyrazili domů.

Pokud je to možné, objevujte krásy Amsterdamu přes týden. O víkendu je to fakt strašné.

Z procházky městem jsem si ale odnesla dobrý poznatek do života. V žádné jiné zemi nenajdete giftshop, který by na vás dokázal lépe dýchnout kůlturu dané země než v Holandsku. Správný holanský giftshop se totiž pozná podle toho, že ho cítíte už z dálky. Proto dávám deset bodů chlapíkům v miniobchůdku s reggae hudbou jejichž vzezření a závan tolik oslnil můj upjatý středoevropský rozum, že jsem si nedovolila jít dál než k prvnímu regálu.