Stezka nad vinohrady

Naši další víkendovou destinací byla vesnička Kobylí. Určitě vám tento název nic neříká, ale brzy bude. Mají tam relativně novu stezku nad vinohrady, která je boží a určitě stojí za návštěvu.

Kobylí leží necelou hodinu vlakem jižně od Brna. Proč hodinu vlakem, když to je po cestě kousek? Protože jedete kolem vodní nádrže Nové mlýny, mimochodem, tam jsme už byli na motorce. Mimo to, že jsme měli z vlaku krásný výhled na nádrž, tak hned kousíček za ní se tyčila Pálava. To si nechcete nechat ujít tím, že musíte řídit… a stejně tu auto nemáme. Navíc je to zážitkový výlet. V Zaječí přestoupíte z krásného rychlíku (s funkční wifinou) na místní „kozu“, která už něco pamatuje. To prostě chcete zažít! 

Na železniční stanici v Kobylí jsme se vydali po „zelené“ směrem na Kobylí vrch. Tato vesnička je strašně, ale strašně krásná. Po cestě potkáváme pár sklepů, v některých jsou zalezlí místní, z některých jsou hospody, ale drtivá většina z nich jsou krásně zdobené, jako by je zrovna namalovali.
Cesta z vesnice se začítá trochu zvedat, obec Kobylí totiž leží v údolí a v kopcích nad ní jsou vinohrady. Cesta stále stoupala a stoupala, docela nás zarazilo, že nevidíme stezku, ale věřili jsme že tam je. Stezka totiž leží na úplném vrcholu kopce, takže jsme byli celou dobu pod ní a neviděli jsme ji.

Stezka nad vinohrady je velmi zvláštní, je to spirála, která měří 60m a není na ni ani jeden schod. Naopak, při procházení stezky, jsou občas dřevěné latě podlahy vyměněny za nějakou psanou zajímavost. Může tam najít směrovku, kde co je, připomenutí nějaké historické události, co se blízko stala, nebo úryvky z historie samotné stezky. Vyšplhali jsme se až nahoru, počkali frontu, než se děti domluví jak se chtějí vyfotit a už jsme tam byli. Na konci stezky jsme se ocitli téměř 8 metrů nad zemí a ten výhled… ten výhled byl opravdu boží.
Viděli jsme Pálavu, Kobylí, Velké Pavlovice, Vrbice a další krásné vesničky. Viděli jsme taky vinohrady, kterých tam bylo opravdu habaděj. Všechny už byly krásné zelené, takže jsme si je mohli krásně užít… než nás vystřídala rodinka s dalšíma fotochtějícími dět­mi.

Procházka na vlak

Pod stezkou jsme zakempili a dali si svačinu. Bylo už po poledni, tak to chtělo doplnit síly. Neměli jsme úplně plán, týden před výletem jsem prodělal nějakou nárazovou chřipku a Andrejka mě nechtěla nikam hnát. Ale zjistili jsme, že vlak domů nám právě ujel a další jede za dlouho. No co, přece nebudeme sedět na zadku, když bylo tak hezky.

Vydali jsme se tedy dál po „zelené“ do vesničky jménem Vrbice a pak dál až do Bořetic, kde můžeme chytit náš vlak. Čekalo nás tedy nějakých šest a půl kilometrů na vlak co jede za dvě hodiny. Lepší situaci jsme si nemohli přát. 

Ve Vrbicích jsme objevili další sklepy, bohužel, tyto už nebyly tak krásně malované, ale co by jsme taky nechtěli, že. Nicméně jich tam bylo opravdu hodně a opět v každém něco bylo. Nad sklepy jsme také našli repliku dřevěného mlýnu. Originál, tak jako spousta dalších, shořela na popel v minulém a předminulém století. Tato replika vznikla ale podle mlýnu, který ještě za první světové války fungoval.

Moc jsme se nezdržovali a pokračovali pořad dál. Hned za Vrbicemi se mi splnil další sen. Trek přes vinohrady. Vždycky jsem se chtěl vydat na tůru přes vinohrady a tady to konečně šlo. Díky polní cestě. Sešli jsme tedy z asfaltky a dál pokračovali vedle vinohradů. Já si to vyloženě užíval, fotil jsem, koumal jsem, jak to mají uvázané a Andrejka byla ze mně odvařená, že jsem tak nadšený. No co, sny se mají plnit. 

Na nádraží v Bořeticích přicházíme tak akorát… na další svačinku. Asi jsme to špatně odhadli, protože jsme ještě měli půl hodinky čas. Na nádraží se ale nedalo kde sednou, ono to ani nebylo moc nádraží, jako koleje s vyšším obrubníkem. Tak jsme si našli starou nákladovou rampu. Pohodlně se usadili a vydechli po dalším krásném víkendu na Jižní Moravě. 

Naše trasa