Další den byl v plánu výlet na Pantokrator, nevyšší „horu“ ostrova. Byla to vlstně jediná věc, kterou jsme měli ten den na programu a to hlavně proto, že předešlý den jsme svě síly podstatně přecenili a byli jsme z toho řádně zbití.

Pantokrator je nevyšší kopec Korfu. Je 906 m n. m. a je z něj vidět až do Albánie. Jo a taky si Váš mobil bude myslet, že jste v Albánii, která není v EU, tak bacha na to!!!

V očekávání telefonátu od pana doktora, který mi měl ošetřit můj opuchlý prstík, jsme se rozhodli dopoledne zajet jen na některou z okolních pláží, abychom se mohli případně rychle vrátit. Chtěli jsme najít takovou pláž, která bude blízko, bude krásná, a hlavně bude prázdná!! Většina naštěstí jezdí na dovolenou jen se válet, takže když nemají auto ani skůtr, dostanou se jen na pláže ve městě, a právě toho jsme hodlali využít. Problém Korfu není najít nějakou pláž, co chvíli totiž vidíte směrovky u cesty. Problém je vybrat si, a nebo spíš vybrat si takovou ke které vede cesta, po které se odvážíte jet. Směle jsme odbočili hned asi na druhé směrovce slibující pláž. Jeli jsme dolů olivovým lesem a chvilkami to i vypadalo, že ta cesta prostě neskončí (i když to údajně mělo být kousek), a že míří spíše od pláže než k ní Naštěstí vedla správně a dojeli sme na krásnou písečnou pláž, kde byli tak 4 němečtí turisti a nikdo další…IDEÁLKA!!! Nafoukli jsme kruh a hned zalezli do vody. Studená voda byla to jediné co zabíralo proti šílenému pálení mého prstu. Takže jsme v ní zůstali tak dlouho, dokud jsme nedostali hlad a nejeli zpátky na oběd. Žádný zmeškaný hovor.

Cesta na Pantokrator

Po obídku a odpoledním šlofíku, (který jsme si už pak dávali pravidelně každý den,) jsme vyjeli směr Pantokrator. Mapy slibovaly to, že do hodinky budeme nahoře. Směrovky vypadaly taky slibně, ale přestali jsme jim důvěřovat, když několikrát po sobě ukazovaly stále stejný počet kilometrů do cíle #Řecko. Ze začátku jsme stoupali mezi stromy, sem tam nějaká „horská“ vesnička, ale koncem cesty se krajina začala měnit na takovou trochu pustinu. Dost dlouhou dobu jsem si taky říkala, jestli vůbec jedeme dobře, protože jsme Pantokrator pořád viděli někde před sebou, ne nad sebou, a protože Řecko, tam se značkám věřit nedá Cesta byla celkem zdlouhavá, ale v jednu chvíli jsme přejížděli „údolíčkem“ mezi kopcem po kterém jsme jeli skoro celou dobu a Pantokratorem. Byla to jediná vesnička po doooost dlouhé době (i na poměry Korfu), absolutně odříznutá od okolního světa. Tím, že byla mezi kopci tak tam nebyl žádný signál a uličky tam měli tak široké akorát tak na jedno auto a klikaté, že nebylo vidět za roh. Říkala jsem si, že není možné aby tady každou chvíli někdo do někoho nebo něčeho nenabooural, a jak si potom přivolá pomoc, když tu není signál. A ani na žádného místního doktora to nevypadalo. Popravdě ani nevím jestli tam vůbec někdo bydlel, ale domečky vypadaly udržovaně (na poměry Řecka). A zárověň tudy vedla jediná cesta na Pantokrator takže tudy denně projely kopy turistů. Nechápu jak projeli němečtí turisti se svými dodávkami, které jsme pak potkali nahoře. Asi jsou fakt dobří řidiči, nebo nepotkali nikoho v protisměru, ale na to bych nevsázela.

Poslední část cesty byla hodně strmá, až tak, že to vypadalo, že místo aby tam skůtr vyvezl nás, budem ho muset nahoru vytlačit my V každé serpentýně jsem poctivě vydechovala, (podle rady Lukyho) abychom byli lehčí a vyjeli (moc to nezabíralo). Serpentýn bylo tolik, že už se mi z toho nahoře točila hlava. Ale dojeli!! jsme tam. Ale žádnou slávu na „hoře“ nečekejte. Na kopci je vysílač, jedna hospůdka, kostelík a žádné parkoviště. Takže na už tak úzké cestě ještě stojí auta a motorky po krajích. Došli jsme až ke vstupu ke kostelíku. Přímo u brány visí několik šátků na půjčení pro ženy, protože do kostela smí vstoupit pouze se zahalenými rameny a koleny. Já si strašně chtěla nějaký půjčit, ale bohužel jsem neměla důvod Dost zajímavě tady vyřešili prostor, nebylo místo, tak prostě postavili vysílač nad kostel. Takže jdete zahradou ke vstupu kostela a vyhýbáte se přitom ocelovým nohám vysílače. #Řecko Stále žádný zmeškaný hovor.

7th heaven

Cestou dolů jsme se rozhodli, že bychom si večer mohli zají prohlídnout ten úžasný západ slunce, jak o něm všichni básní. Když jsme se vraceli do města, sjeli jsme se ještě podívat, kudy se k němu dostaneme. Paní delegátka, říkala pořád rovně a u kostela vpravo. No......cesta tem nebyla rozhodně rovná a kostel jsme nenašli Ale trefili jsme.

Uklidnění tím, že cestu známe, časově to máme taky zmáknuté a víme v kolik přesně má být západ slunce, jsme si šli ještě odpočinout s tím, že hned na 7 naběhneme na večeři a krásně všechno stihnem. Jenže u večeře jsme zjistili že dojela nová várka rekreantů…pra­žáci.....půl hodiny jsem čekala než jsme se dostali vůbec k pultu s jídlem, protože než si všichni nabrali, ti první už si šli přidat Toto v našem časovém plánu rozhodně nebylo, naházeli jsme do sebe jídlo a valili na vyhlídku. Celý západ trvá asi 10 minut, což znamená že jsme dojeli asi na poslední dvě, kdy už bylo vesměs po všem. Já byla naštvaná a Luky nešťastný protože to plánoval celé nafotit. Naštěstí západ slunce je každý den, takže jsme si řekali, že půjdeme i zítra a vyrazíme schválně dříve, abychom chytli dobré místo. Pro zlepšení večera jsme si zašli do města do nejbližší taverny na řecký kebab a míchaný drink. Popravdě jídlo a alkohol (a pak ještě čokoláda) jsou věci, které mi spolehlivě zlepší náladu, takže za mě byl večer zachráněn. I přesto, že doktor stále nevolal.

Taverna je řecká restaurace, hospoda, kavára, prostě něco kde si můžete sednou a chillovat a dát si k tomu dobré jídlo a pití.

Daší den se nám konečně úspěšně podařilo stihnout celý západ slunce a samožřejmě opět výlet na skůtru, ale to až příště.